Průběh války ve Vietnamu
Zatímco celý svět pozoroval boje v okolí Khe Sanhu, Vietkong infiltroval všechna významnější jihovietnamská města. V celém Jižním Vietnamu, s výjimkou Khe Sanhu, začalo platit koncem ledna 1968 příměří. Američané brali dosavadní zprávy na lehkou váhu a o to více byli překvapení, když se v noci na 31. ledna 1968 spustily boje po celé zemi. Každé větší město se stalo cílem komunistů. Boje hned od počátku probíhaly v Saigonu, kde se terčem partyzánů stalo americké velvyslanectví ale i prezidentský palác a většina významných objektů. Partyzáni pronikli do většiny měst, Američané, ale i ARVN, která se nedala zaskočit, dali se na odpor a brzy vyhnali většinu partyzánů z velkých měst.
Spolu s partyzány pronikli do města i komunisté. Mezi ně patřili příslušníci inteligence, úředníci, státní zaměstnanci, policisté, kněží, obchodníci, cizinci a množství žen a dětí. Uprostřed toho všeho se americká Námořní pěchota a jednotky jihovietnamských výsadkářů pokoušeli o protiútok, kterým chtěli vyhnat partyzány z města. Ti se ale postavili na tvrdý odpor, bojovalo se o každou ulici, každý dům, každý metr města. Vietkong se spoléhal na to, že v bojích nebudou použity těžké zbraně a letecká podpora, kvůli historické hodnotě města, stejně tak kvůli přítomnosti civilního obyvatelstva. Američané však přece jen po prvních dnech těžkých bojů povolali letectvo, protože dobývání každého metru města by muselo být vykoupeno vysokými ztrátami. O město se bojovalo dlouho a tvrdě, ale po tom co se 1. Jízdní divizi podařilo uzavřít poslední mezeru v obklíčení okolo města, byl osud partyzánů zpečetěn. O dva dny později, 23. února 1968 padli poslední partyzáni, kteří pronikli do citadely. Město Hue bylo opět v rukách Američanů. Cena za toto vítězství byla vysoká. Padlo skoro 600 amerických a jihovietnamských vojáků, další 3 000 byly raněny. Padlo více než 5 000 partyzánů, jen 89 bylo zajato. Nejhorší osud ale postihl civilní obyvatelstvo – Vietkong zavraždil 5 800 obyvatel města, 116 000 jich zůstalo bez střechy nad hlavou.
Zatímco se zbytek země začal vzpamatovávat z bojů, boje pokračovaly na základně Khe Sanh. Ta byla obklíčena divizemi VLA. Do okolí základny bylo shozeno 110 000 tun bomb a napalmu, bylo to nejintenzivnější bombardování jednoho místa v historii vojenství. Severovietnamské jednotky v oblasti začaly začátkem dubna ustupovat.1. jízdní divize, která byla vyslána na pomoc obklíčené základně, je sice pronásledovala, ale nemohla překročit hranice Vietnamské republiky. VLA utrpěla katastrofální ztráty, padlo 10 až 15 000 jejích bojovníků. Americké ztráty byly v porovnání s jejich nízké, padlo jen 400 vojáků. Základna byla opuštěna, později ji začali používat partyzáni.
Ofenzíva „Tet“ skončila pro komunisty debaklem, namísto všeobecného povstání vyprovokovali mezi Jihovietnamci jen nenávist. V průběhu prvního týdne bojů padlo okolo 30 000 partyzánů. Podařilo se jim však jiné celkem nečekané vítězství, americká veřejnost, která byla do té doby chlácholena tvrzeními, že válka se brzy skončí, najednou viděla v televizi nové ještě krutější boje, než kdykoliv předtím. A jako by to nestačilo, ani po skončení bojů nebyli ochotní komunisti jednat o míru. Bylo jasné, že válka se povleče. Ve Spojených státech začala převládat protiválečná nálada ještě více a byl vyvíjen velký tlak, aby byla americká vojska stáhnuta.
K tomu se přidalo, že ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci na běžné kontrolní hlídce do vesnice My Lai - to ještě nikdo netušil, že se stanou iniciátory barbarského masakru, při kterém přijde o život více než 500 civilistů. Střelbu do civilistů inicioval velitel pěší čety, která byla na hlídce, zastavil ji až zákrok pilota vrtulníku, který začal střílet těsně nad hlavy Američanů. Nešlo ale o ojedinělý incident. Američtí vojáci si často vylévali zlost na civilistech, na kterých jim vůbec nezáleželo. Ještě hůře působí fakt, že partyzáni, ale i vládní jihovietnamská armáda, se k svým krajanům chovali s podobnou, pokud ne s ještě větší, krutostí jako cizinci. Civilisti si v průběhu války vytrpěli ponižování a nezákonnosti od obou bojujících stran. Jako výsměch zní, že partyzáni, Američané i Jihovietnamci tvrdili, že bojují za demokracii a lidská práva či za vietnamský lid. Partyzáni však svoje ukrutné metody dotáhli nejdále, neváhali mrzačit a zabíjet své krajany, používat jich jako živé štíty a přitom ještě obviňovat Američany z barbarských válečných zločinů, které páchají na vietnamském lidu.
"…zdálo se, že nestranní lidé jsou na tom ze všech nejhůř. Zabíjel je Vietkong, zabíjela je Jihovietnamská armáda. Ubozí nešťastníci." Roy Boehm, First Seal
Po porážce ofenzívy „Tet“ byli Američané nejblíže k vítězství, tento fakt si v té době uvědomoval asi jen málokdo. Vietkong byl po bojích zmasakrovaný. Jeho osvobozovací úlohu musela zastoupit VLA, která už ale nebyla tvořena přesvědčenými bojovníky, kteří se postavili proti své vládě v Jižním Vietnamu, ale mladými branci ze Severního Vietnamu. Vietnamská válka v té době ztratila ráz národněosvobozovacího boje. Stala se válkou dvou suverénních států. Do konce roku 1968 už ve Vietnamu neproběhlo žádné větší ozbrojené střetnutí. Partyzáni se začali více soustředit na kladení min a partyzánské přepady. Dále se pokoušeli udržet si aspoň ty oblasti, které měli pod kontrolou před ofenzívou „Tet“.
Nový americký prezident Richard Nixon začal stahovat americké jednotky, ale nebyl svým způsobem ochotný válku ukončit. Jeho cílem bylo vytvořit jihovietnamskou armádu, která by byla schopná bojovat sama za sebe.
30. dubna 1969 dosáhl počet amerických vojáků ve Vietnamu svého vrcholu, nacházelo se tam 543 000 vojáků. V zemi byla rozmístěna většina amerických ozbrojených sil. Jakékoli další zvyšování počtu vojáků by si vyžádalo povolání strategických záloh, čímž by se vyrovnalo některému ze dvou předešlých světových konfliktů. Od tohoto momentu se začal počet amerických vojáků v oblasti snižovat
Rok 1969 byl na bojové operace v porovnání s těmi předešlými pokojný. V květnu proběhl v blízkosti údolí A Shau desetidenní boj o kótu 937, kterou se snažily dobýt jednotky 503. a 506. pluku 101. výsadkové divize. Při boji došlo k omylu, vrtulníky vzdušného dělostřelectva spustily v nepřehledném terénu palbu do vlastních jednotek, zabily 2 a zranily 35 amerických vojáků. Tím pomohly nepříteli odrazit probíhající útok amerických výsadkářů. Postup byl zdlouhavý, převážně kvůli komplikovanému terénu a odhodlané obraně nepřítele. Kopec byl protkán tunely a partyzáni byli proto schopni každou noc přivážet posily a odvážet raněné. Bunkry jim poskytovaly ochranu dokonce i před útoky letectva a dělostřelectva. Americké jednotky na kopec vychrlily 450 tun bomb a 68 tun napalmu, ke konci boje již byl celý vrchol kompletně odlesněn. Většina vojáků VLA se poslední noc bojů stáhla. Temeno kopce bylo dobyto 20. května, američtí vojáci ho pojmenovali „Hamburger Hill“. Boje stály život 47 Američanů, dalších 372 bylo raněno. Ztráty druhé strany činily 630 mrtvých vojáků VLA, 7. a 8. prapor 29. pluku VLA byly zničeny. Americké jednotky nasedly do vrtulníků a odletěly na základnu, dovolily tak Severovietnamcům znovu obsadit kopec bez boje.
3. září zemřel Ho Či Min, vůdce vietnamské revoluce, a ve své závěti přikazoval pokračovat v boji proti imperialistům až do vítězného konce.
14. listopadu se uskutečnila protiválečná demonstrace v USA, zúčastnilo se na ní 250 000 demonstrantů. Mnoho protestujících proti válce bylo z řad vracejících se vojáků, kteří byli zklamáni z toho jakým způsobem se válka ve Vietnamu vede. V té době povinná vojenská služba v USA trvala 1 rok, po tom se každý branec mohl rozhodnout, jestli si ji nechce prodloužit o další rok, nebo se vrátí domů. Armáda bojující ve Vietnamu tak vlastně nebyla jedna, ale rovnou osm různých armád, protože jen velmi málo vojáků si prodlužovalo svou povinnost. Nedostatkem zkušených vojáků trpěly hlavně bojové jednotky, nezkušeným nováčkům většinou nikdo nepomáhal a ti se museli prokousat stejnými problémy jako jejich předchůdci. Do konce roku 1969 odešlo z Vietnamu 115 000 amerických vojáků, do té doby už překročily americké ztráty 40 000 mrtvých. Úloha ochraňovat Jižní Vietnam přešla na půlmilión vojáků jihovietnamské armády - začala „vietnamizace“.
Jedním z taktických tahů Američanů bylo v dubnu roku 1970 překročení kambodžsko-vietnamských hranic a útok na část Kambodže, kudy procházela Ho-Či-Minova stezka. Její blokování mělo částečně ztížit postavení partyzánům odříznutým na jihu. V USA ale rozšíření bojových operací i na Kambodžu způsobilo velké nepokoje, při jedné demonstraci byli zastřeleni 4 studenti na univerzitě v Ohiu. Následně bylo zavřeno 400 vysokých škol po celých USA, proto nepokoje se mezi studenty neutišily. Aby upokojil veřejné mínění, Nixon oznámil, že americké jednotky proniknou jen 40 km do vnitrozemí Kambodže, jakož i to, že se po čase stáhnou zpět do Vietnamu. To samozřejmě využili partyzáni a okamžitě se bez boje stáhli za toto 40 km pásmo, kde byli v bezpečí. Při bojích v Kambodži padlo okolo 350 amerických vojáků. Ve stejném období partyzáni jako odvetu zabili v Jižním Vietnamu při různých útocích 450 civilistů.
Spolu s odchodem z Kambodže probíhalo i stahování amerických vojsk z Vietnamu, v jednotkách klesala morálka, nikdo nechtěl být posledním padlým Američanem ve válce. Stále více starostí o ochranu země přecházelo na bedra ARVN. Stoupal počet jejích vojáků, ale jejich odhodlání bojovat bylo dost nízké. Vysokou bojeschopnost srovnatelnou s americkými jednotkami si udrželo jen několik málo divizí.
Pokračovaly též odvetné nálety na Laos, Kambodžu a Severní Vietnam. Prezident Nixon varoval Hà-Nôi, že intenzita náletů se zvýší, pokud budou útoky na Jižní Vietnam nadále pokračovat.
V následujícím roce proběhla invaze do Laosu, neúčastnili se jí žádní američtí pěšáci, asistovali jen letci a posádky vrtulníků, kteří pomáhali při bojích jihovietnamské armádě. Severovietnamci ale využili blízkost svých základen a vrhli do boje všechno, co měli. Jihovietnamci se nakonec z Laosu předčasně stáhli za vysokých ztrát.
V té samé době komunisté v Severním Vietnamu intenzivně zbrojili. Svou armádu vyzbrojovali novými tanky a dělostřelectvem. Byla to doslova těžká výzbroj, v porovnání s tím co nasadili proti Američanům v předešlém období. Začaly též přípravy nové ofenzívy, která měla začít na jaře roku 1972.
30. března zaútočilo 15 divizí, teď už převážně VLA, na jih ze všech stran – tedy z Kambodže, Laosu jako i přes demilitarizovanou zónu. Útok hlavně díky nasazení tanků postupoval úspěšně. Jednotky ARVN, které bránily demilitarizovanou zónu, byly poraženy. 29. dubna padlo do rukou komunistů po těžkých bojích strategické město Quang Tri, největší jihovietnamské město ležící severně od Hue. Po jeho pádu se po cestě č. 1 hrnuli do zdánlivého bezpečí k Hue tisíce civilistů utíkajících před boji. VLA ale cestu přeťala a začala ji po celé délce ostřelovat. Při masakru zahynulo 2000 civilistů.
Američané nebyli ochotni nečinně přihlížet postupu komunistů. Okamžitě po počátku ofenzívy spustili nejintenzivnější bombardování Severního Vietnamu za celou válku. Nálety byly vedeny poprvé opravdu bez omezení. Ruku v ruce s tím byly přímo podporovány i jednotky ARVN. Tak se postupně komunistická ofenzíva zpomalovala, až se nakonec zastavila. Jihovietnamci nejistě, ale přece jen přešli do protiútoku a dobyli zpět většinu země. Quang Tri znovudobyli 14. září. Ofenzíva stála komunisty 100 000 mrtvých, Jižní Vietnam postrádal 40 000 vojáků.
V průběhu intenzivní letecké války nad Severním Vietnamem se rozpoutaly protesty proti válce. V tomto období byly při jednom z náletů jihovietnamského letectva omylem shozeny bomby na civilní obyvatelstvo. Známé záběry popálených a vystrašených dětí vybíhajících ze zasažené osady se staly jedněmi ze smutných obrazů války.